Kolik slov stačí k obrazu?
Vědec Filip Děchtěrenko zkoumá, jak si pamatujeme svět. Proč si spleteme dvě „žurnálové“ kuchyně, ale exotickou scénu si vybavíme přesně? A lze obrázek poslat jen jako pár klíčových slov? Paměť není archiv, ale živá rekonstrukce. Výzkumník Filip Dechtěrenko z Psychologického ústavu AV ČR propojuje kognitivní psychologii s neuronovými sítěmi a generativní AI, aby zjistil, jak si ukládáme vizuální svět — a kolik slov stačí, abychom si ho dokázali znovu vytvořit. V rozhovoru vysvětluje, proč typické scény vedou k falešným vzpomínkám, jak vzniká „textový kód“ obrazu a k čemu může být věda o paměti užitečná třeba ve vzdělávání nebo vizuální komunikaci. Jakým způsobem zkoumáte paměť? Aktuálně máme dvě hlavní výzkumné linie. První se týká typičnosti, tedy toho, co náš mozek považuje za typické. Když lidem ukážete velké množství fotografií, překvapivě obtížně se rozhoduje, které jsou si podobnější a proč. Starší výzkumy to příliš neřešily: ukázalo se třeba deset tisíc náhodných snímků a měřilo se jen to, zda si je lidé pamatují. My se snažíme podobnost fotografií kvantifikovat. Používáme přetrénované neuronové sítě, které měří vzdálenost dvou obrazů v mnohorozměrném prostoru. Jedna studie například sleduje vznik falešných vzpomínek: když lidem ukážeme specifickou sadu fotografií, dokážeme předvídat, u kterých udělají chybu. Zkoumáme, co lidé vyhodnocují jako typické — třeba u kuchyní. Pokud vidíte sérii „žurnálových“ kuchyní, snadno si později spletete jinou podobnou. Odpovídá totiž vašemu prototypu. Naopak výrazně odlišná scéna, například polní či marocká kuchyně, se ukládá přesněji. Kolik detailů si obraz nese Na co se zaměřujete v té další linii výzkumu, která více souvisí s projektem MEDIS:ON?Koumáme, do jakých detailů si vizuální paměť skutečně pamatuje. Ukazuje se, že množství detailů je relativně malé — k obrazu si vytváříme i textový kód. Snažíme se rozklíčovat, jaké popisy si lidé ukládají. Když vidíte fotografii z dovolené, obvykle ji shrnete jednou větou. Zajímá nás, zda lidé, kteří si obrázek dobře pamatují, si pamatují i jeho typický popis. Ukázali jsme účastníkům velké množství uměle generovaných fotografií a každou měli popsat. Pro každou máme zhruba 230 popisů. Zkoumáme, které jsou dobré a které ne — a také jak změna části popisu změní výsledný obraz. Například „domky u moře“ změníme na „mrakodrapy u moře“. Jazykový model pak z popisů vytváří obrázky a porovnáváme je s originálem. Testujeme prompty složené z pěti, deseti i dvou set popisů. Stačí i pár nepřesných informací a model vytvoří poměrně přesný obraz. Možná se orientuje podle malého množství klíčových slov?Přesně. Snažíme se zjistit, která to jsou a kolik jich potřebujeme, abychom mohli poslat „low-costový“ obrázek — já vám ho popíšu zprávou a vy si ho vygenerujete. Cílem je doporučení, jak obrázek popsat, aby výstup byl co nejlepší. Pak plánujeme paměťové studie s alternativními verzemi textu: například změníme třetinu popisu a dvě třetiny necháme stejné. Obraz i jazyk: duální kódování K čemu je dobré vědět, který popis je pro jazykový model nejlepší, nebo co přesně si lidé pamatují?Primárně nás zajímá, jak si člověk ukládá vizuální podnět — nejen jako obraz, ale i jako textový kód, vědomý či nevědomý. To odpovídá Paiviově teorii duálního kódování: podněty ukládáme vizuálně i verbálně. Ty textové kódy se ale dlouho zkoumaly obtížně. Teď máme nástroje, jak je systematicky propojit s obrazem. Chceme například vytvořit paměťovou úlohu s distraktory: podněty se budou lišit jen v části popisu. Dva texty se mohou lišit o deset procent, ale fotografie mohou být výrazně odlišné. Pak lze určit, kolik informace přináší obraz navíc oproti textu. Takže text se liší málo, ale vizuál je vnímaný jako jiný.Ano. A to souvisí i s tím, jak si lidé vytvářejí „klíče“. Když vidíte dvacet fotek, z toho deset lesů a jeden supermarket, stačí kód „supermarket a zbytek lesy“. Lesy pak rozlišujete jemněji. Do jaké míry tyto klíče stačí a jak vznikají, zatím nevíme. Kulturní kontext a typičnost Jak moc v zapamatování obrazu používáme jazyk — a co třeba u neslyšících?Nějaký druh kódování pravděpodobně probíhá vždy, i u lidí používajících jiný jazykový systém, například znakový jazyk. Ten má také strukturu. Fotografická paměť je zvláštní případ, ale i tam by existovala nějaká forma reprezentace. My obvykle pracujeme s běžnou českou populací a zohledňujeme kulturní kontext, protože typičnost závisí na zkušenosti. Češi popisují české obýváky. Co když jim ukážete kuchyně z jiné kultury?To právě zkoumáme. Máme podněty z celého světa i různých sociálních vrstev. Existují biasy: lidé i jazykové modely hodnotí odlišně podněty z jiného kulturního okruhu. Hodnocení se navíc mění podle kontextu — když vidíte padesát „divných“ kuchyní, posune se vám měřítko normality. Tomu říkáme konceptuální posun. Typické znamená zaměnitelné Cílem je zjistit, jak se lidem posouvá to, co je typické?Ve skutečnosti jde pořád o paměť. Naše studie ukazují, že typické podněty vedou k více chybám — lidé mají pocit, že je viděli. Jiní výzkumníci nacházejí opak, rozdíly jsou v metodologii i v tom, jak se typičnost měří. My rozlišujeme percepční a konceptuální typičnost. Dětská plastová kuchyňka vypadá jako normální kuchyň, ale funkčně jí není. Zkoušeli jsme i nemožné kuchyně — realistické, ale absurdní. Lidé tyto dimenze propojují: co vypadá divně, je i konceptuálně divné. To vše směřuje k modelům paměti a pozornosti pro reálné komplexní scény, ne pouze jednoduché podněty typu barevných kuliček. Kolik má typický popis slov?V průměru asi 44. Sjednocení mnoha popisů do jednoho provádí jazykový model — ručně by to nešlo. Pak chceme měřit sémantickou vzdálenost popisů, tedy rozdíly ve významu, nejen ve formě. To pravděpodobně budeme validovat lidským hodnocením podobnosti. Takže podobnost budou hodnotit lidé.Ano. Model pomáhá s průzkumem, ale validace je lidská. V jiné studii jsme nechali model hodnotit typičnost kuchyní a korelace s lidským hodnocením byla 0,8, což je překvapivě vysoké. Používáme také úlohu tří obrázků: který ze dvou je podobnější třetímu. Z velkých dat lze extrahovat dimenze podobnosti — říkáme jim „Big Five pro objekty“. U kuchyní vyšla například dimenze dřevěnosti nebo míry nepořádku. Každý obraz pak má profil, třeba „20 % bílá, 60 % špinavá“. Falešné vzpomínky, přesycení, učení V souvislosti s pamětí jste zmiňoval falešné vzpomínky. Zkoušíte je implantovat?Implantovat ne. Zajímá nás, jak vznikají chyby rozpoznání. Když lidem ukážete mnoho fotografií, mohou říkat „viděl jsem“ téměř na všechno. Dříve se sledovala hlavně
Vraťme dětem dětství
Vraťme dětem dětství Proč by sociální sítě měly být blokovány pro děti do 16 let Dávají plošné zákazy smysl? Jedná se, jak říkají kritici, o omezování svobody? Nikoli. Stejně jako máme věkové omezení pro řízení auta, konzumaci alkoholu, kouření nebo gambling, měli bychom jako společnost chránit zdravý duševní vývoj dětí a dospívajících před negativními prostředím sociálních sítí. „Nejsem pro zákaz mobilních telefonů, technologie do škol patří,“ říká doc. Iva Poláčková Šolcová, „věkový limit pro sociální sítě mi ale velmi připadá důležitý“. Austrálie už zavedla plošný zákaz přístupu dětí mladších 16 let na sociální sítě jako TikTok, Instagram, Facebook a YouTube, což je první opatření svého druhu na světě. Dánsko plánuje zakázat používání sociálních sítí dětem mladším 15 let, což by byl jeden z nejpřísnějších zásahů v Evropě. Evropský parlament v listopadu přijal zprávu, která vyzývá Evropskou komisi k zavedení minimálního věku 16 let pro přístup k sociálním médiím, platformám pro sdílení videí a nástrojům umělé inteligence. Sociální sítě se staly součástí každodenního života většiny z nás. Často ale zapomínáme, že neslouží jen jako prostor pro spojení s přáteli či zdroje zábavy a informací. Jsou to především obchodní platformy, které žijí z prodeje reklamy a uživatelských dat. Obchodují s naší pozorností. Abychom na nich trávili více času, servírují nám jejich algoritmy emočně nabitý obsah – a to jak zábavný v podobě vtipů, novinek či drbů, tak děsivý či násilný. Negativní obsah funguje lépe: silné emoce jako strach, hněv a zhnusení aktivují naše vývojově nejstarší části mozku a spustí reakci „uteč – bojuj – ztuhni“. Udržují nás tedy v neustálém emočním napětí, což ani dospělým rozhodně nedělá dobře. Pro vyvíjející se dětský mozek je ale taková stimulace vyloženě poškozující. Mozky dětí a teenagerů se vyvíjejí ohromným tempem, zejména v oblasti zvané prefrontální kůra, což jsou naše vývojově mladší mozkové oblasti zodpovědné za rozhodování, kontrolu impulsů a chápání dlouhodobých důsledků. Mozek plně dozrává až kolem 25. roku života. Algoritmy sociálních sítí jsou navrženy tak, aby zneužívaly primární psychologické zranitelnosti – naši potřebu sociálního uznání, novosti a okamžitého uspokojení. „Děti žijí v dopaminové smyčce, protože čekají akorát na lajky,“ upozorňuje doc. Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu AV ČR. Sociální sítě jsou postaveny na tom, že nám dávají malé dávky radosti a uznání, takzvaný „levný dopamin“, který nás udržuje ve hře. Pro mozek s nedostatečně vyvinutou prefrontální kůrou je odolávání vysoce návykovým smyčkám nesmírně obtížné. Toto neustálé bombardování může přeprogramovat rozsah pozornosti, což ztěžuje mladým lidem soustředit se na složité úkoly, odložit uspokojení nebo se hluboce zapojit do offline zážitků. Jednoduše řečeno, děti a dospívající nejsou biologicky vybaveni k tomu, aby se orientovali v manipulativním designu sociálních platforem. Příval problémů s duševním zdravím a sociální srovnávání Nejspíš nejvíce alarmujícím důsledkem neomezeného přístupu mladých lidí k sociálním sítím je jeho nepopiratelná souvislost s narůstající krizí duševního zdraví. Studie trvale ukazují korelaci mezi vysokou mírou užívání sociálních sítí a zvýšeným výskytem úzkostí, depresí, problémů s vnímáním vlastního těla, osamělosti a sebepoškozování mezi dospívajícími. Umělé, nerealistické světy prezentované na platformách podporují neúprosnou „kulturu srovnávání“. Mladí uživatelé jsou neustále vystaveni idealizovaným verzím životů ostatních, což vede k pocitům nedostatečnosti, závisti a strachu z promeškání (FOMO). „Pocit, že nám něco uteče, je ještě zesílen tím, jak neustále vidíme, co dělají ostatní – kde jsou, co zažívají, jaké mají úspěchy,“ vysvětluje Iva Poláčková Šolcová zákaz „socek“ ve světě. „Sociální sítě často zobrazují idealizované verze života, což může vést k tomu, že se lidé začnou srovnávat s těmito nereálnými standardy. Tlak může být zničující,“ dodává. Spánková deprivace, kognitivní poškození a dopad na školní prostředí Dalším významným, avšak často přehlíženým dopadem je vliv na spánkové vzorce. Modré světlo vyzařované obrazovkami potlačuje produkci melatoninu, což ztěžuje usínání. Kromě světla udržuje psychologická přitažlivost sociálních sítí mladé mysli stimulované a zapojené, i když by se měly uklidňovat. Notifikace, nutkání zkontrolovat ještě jednou a strach z promeškání přispívají k chronické spánkové deprivaci. Dostatečný spánek je zásadní pro konsolidaci paměti, učení, emoční regulaci a celkové fyzické zdraví. Spánkově deprivovaní dospívající se potýkají s akademickým výkonem, zažívají výkyvy nálad a jsou náchylnější k fyzickým nemocem. Tato problematika se promítá i do školního prostředí. „Z výzkumů vyplývá, že na školách, kde nejsou mobily (a tím pádem sociální sítě), to funguje mnohem lépe. Děti se mnohem lépe soustředí na výuku. Mají mnohem lepší vztahy se svými spolužáky, protože s nimi něco dělají, nežijí v té své bublině. Snižuje se množství kyberšikany,“ uvádí Poláčková Šolcová. Znovuzískání dětství a reálné zapojení Zákaz sociálních sítí pro osoby mladší 16 let není o izolaci dětí; je o znovuzískání jejich dětství. „Děti… přestávají být kreativní, jsou pasivnější,“ říká doc. Iva Poláčková Šolcová. Jde o ochranu zásadního vývojového období, kdy by měly navazovat skutečné vztahy, rozvíjet koníčky, zapojovat se do kreativní hry a učit se základním sociálním dovednostem prostřednictvím osobní interakce, nikoli přes obrazovku. Podpořilo by to hlubší zapojení do rodiny, školy a komunity, posilovalo odolnost a skutečné spojení. Odpůrci regulací namítají, že sociální média nabízejí vzdělávací výhody nebo propojují izolované dospívající. Jenže podle odborníků na duševní zdraví a vzdělávání nevyváží tyto benefity ani zdaleka škody, které prostředí sociálních sítí dětem způsobuje. Pedagogové jsou spíše zastánci bezpečnějších, moderovaných platforem navržených speciálně pro vzdělávací účely. Nezbytná intervence: Globální trend a věkové limity Plošná implementace zákazu sociálních sítí pro osoby mladší 16 let by byla odvážným a důležitým krokem k ochraně duševního zdraví a zdravého kognitivního vývoje celé příští generace. Vyžaduje kolektivní úsilí rodičů, pedagogů, politiků a technologických firem. Debata o tom, zda sociální sítě omezit a jak to efektivně provést, je celosvětová a intenzivní. Dáme nakonec přednost ochraně dětí? Autorka textu: Lucie Tomanová
Paříme společně: On-line hry jako moderní hřiště a nástroj rozvoje
On-line hry dnes fungují jako digitální hřiště, kde se děti setkávají s přáteli, učí se spolupracovat a rozvíjejí své schopnosti. Hry jim poskytují prostor, kde mohou v rámci jasných pravidel spolupracovat s vrstevníky na dosažení společného cíle, což podporuje týmového ducha a sociální dovednosti. Dokonce i děti s poruchami autistického spektra nebo ADHD mohou díky hrám najít kamarády a cítit se součástí komunity. Výzkumy ukazují, že hry mohou děti naučit víc, než byste čekali. Logické a strategické hry, jako je Civilizace, zlepšují krátkodobou paměť, plánování, organizaci a schopnost řešit problémy. Akční hry, například závodní simulátory nebo střílečky, zlepšují koordinaci rukou a očí a trénují rychlé reakce. Kreativní hry jako Minecraft nebo Roblox zase podporují kreativitu a prostorové myšlení, učí děti budovat vlastní světy a řešit problémy v herním prostředí. Některé komplexní herní mechanismy dokonce simulují programování. Tyto dovednosti jsou cenné i mimo herní svět – ve škole nebo v budoucím zaměstnání. Stavění světů a bezpečné dobrodružství Jednou z celosvětově nejpopulárnějších online her je Minecraft. Nabízí vysokou míru svobody a kreativity. Hráči nejsou vázáni lineárním příběhem, ale mohou volně tvořit nebo přežívat v obrovských světech. Má dva základní režimy: Survival, kde se musí získávat zdroje a bránit se nepřátelům, a Creative, kde mají hráči neomezené zdroje k budování rozsáhlých staveb. Kreativní platforma i rizikové prostředí Všeobecně známý Roblox není jedna hra, ale platforma plná tisíců miniher vytvořených uživateli. Je zaměřena na mladší publikum a svou estetikou připomíná Lego. Tvořit zde vlastní hry je poměrně snadné a dobré pro začínající vývojáře. Má vlastní měnu zvanou Robux, za kterou si hráči pořizují výhody, vzhled postaviček nebo doplňky. Na platformě existují i reálná rizika v podobě krádeží Robuxů, herních itemů (věcí) nebo celých účtů. Některé hry jsou kvalitní, jiné stojí čistě na systému „pay-to-win“ či hazardu: minihry mohou být navrženy tak, že úspěch přímo závisí na tom, kolik Robuxů hráč utratí. Existují i hry podobné hazardu, kde děti „roztáčí“ Robuxy a čekají na výhru. V posledních letech se Roblox ocitl pod silnou kritikou a čelí několika žalobám kvůli nedostatečné ochraně dětí. Klíčovým problémem je slabá moderace. Rizika online her a jak se jim bránit Navzdory přínosům s sebou online hry nesou i značná rizika. Děti se mohou setkat s toxickým chováním jiných hráčů, kyberšikanou, nevhodným obsahem nebo se sexuálními predátory. Hrozí také finanční podvody, phishing (podvodné získávání citlivých údajů), trolling, výhrůžky či vydírání. Podvodníci mohou dítě nalákat na „kouzelnou zbroj zdarma“, která se po kliknutí na odkaz ukáže jako malware sledující bankovnictví rodičů. Existují dokonce případy virtuálního znásilnění avatara nebo pozvání do sexuálně zaměřených miniher. Proto je klíčové mít přehled o tom, co a s kým děti hrají. Důvěra a otevřená komunikace jsou klíčové – děti, které se bojí o problémech mluvit, jsou zranitelnější. Děti se rizikům nevyhnou, a tak je naší úlohou naučit je bezpečně se v digitálním prostředí pohybovat, být jim aktivními průvodci. Tlak celé společnosti na zavedení vhodné legislativy i na chování samotných platforem je cestou k bezpečnějšímu online světu pro naše děti. Pokud jim pomůžete vybudovat si zdravý vztah k technologiím, bude jim to přínosem po celý život. Autorka textu: Lucie Tomanová